Pozadí

from by Umbrtka

/

lyrics

(text: Well)

I.
Lidský pohyb není nežli přesouváním prdelí,
které si nás vypěstily a na nichž jsme ustrnuli.
Coby muly pokládáme za svou vůli nákladů
a v souladu s ní lezeme vazkým bahnem ozlomvaz.
Ony vlčí nám, a my za sebou je táhnem.
My tlačíme z nich, ale ony tlačí před sebou
nás.

Věříš, že sis usmyslil jet objevovat Finsko.
Jarní Lohja zastudí a po žních míříš k Turku.
To tvá prdel má tím směrem důležitou misi.
Pod břízami zkoušíš vodkou zapít muchomůrku.

Věříš, že sraz pořádáte s kamarády z vojny.
Řidičský kurs ve Kdyni a spojovací četa.
Jsou to ale prdele, kdo se tam sejde strojit
gluteální rituály k podmanění světa.

Věříš, že se odhodláváš na návštěvu k ženě,
pro niž možná opustíš tu dnešní; šance tu je.
Podružný však melodram, vždyť to prdele vaše
připluly se za úplňku vytřít do Metuje.

Prdel − prdel.
Skrývá se v ní víc
nežli roztržité střevní sovy vývržek.

Tolik, tolik pohybu, tak rujných interakcí.
Vjezdopravci u tunelů věští trasy trakcí,
hadač další propátrává játra pratraktorů,
harampádí v halalpádí pádí měnit čluny,
tatér bere metrem Tóru a v ní črtu runy,
papamobil couvá rampou na služební výtah,
během trpí elasťáky na těkavých kýtách,
kolo jede tramvají až k rychlíkové četě,
v orbitální stanici se stýská po babetě,
drony nosí čaj a kávu z potopených lodí,
na schůdkách ke vzducholodi paní náhle rodí,
svatebčané do maršrutky nastupují po dvou,
zmrzlé polní kuchyni už sune štolba rolbou
maximální povolenou kvótu šprotů s lákem,
spěje kočár taxíkem a kolej dvoukolákem.
Na Kampě ti segway přejel oblíbenou botu.

V režných třmenech pohybu se držíš sivé hřívy,
sveřepě, stran rizik pouze ústně uvědomen.
Vzýváš úžas přesunů a dokonalých proměn.
V dřímajících cizopasných larvách v němém dříví

Projíždějí na vagónech blanokřídlí lumci.
Po okreskách vezeš domů bagrem dárek dceři.
Neumíme pohyb utnout, ni v něj přestat věřit.
Kdekdo v duchu kráčí zpříma vstříc krutému slunci,

Mhouří oči, sype pepř na kňouří chřípí bouří,
sní, že bude soudit hvězdy nebo něžně fárat.
Jedeme v tom jaksi všichni, střízliví i moudří.
Malí hosti velkých piv a rozlévaných nálad.

Smíme spílat nepřesnosti střelky na busole.
Střídat kraj a narativ a milost, žár a vinu.
Rok za rokem odmotávat své životní role.
Co však jimi nakrmíme? Inu … ano, inu.

II.
Vnitřní smysl řití tkví v dávnověkém spiknutí.
Cizí říše chlubný nach tepe v našich hlubinách.

Sbory střevní mikroflóry oděly se těly,
aby tato štrádovala, kam by ony chtěly.
Prvoci a baktérie vlivné lóže sdílejí,
taktéž houby důmyslné, kolonie archeí.

Shluky berou za páky a řídí, kam a kudy,
my jsme pro ně jenom trochu složitější chůdy.
Zda se člověk přibližuje, stěhuje či nevrací?
Vše se děje se v tajném rytmu záprdelních migrací.

Cizorodá zavelení k pochodu či tanci
vplétá mozek v iluzi, bys ušel disonanci.
Vládne nám, ať luzní jsme, divní nebo zkyslí,
roztroušené mycelium s kolektivní myslí.

Jsme přepravním nástrojem, jenž jiné sám si staví,
ovšem toto zvratné „si“ jen halí účel pravý.
Střevní síly pohodlně, usazeny do vat,
mohou čím dál rychleji a dále expandovat.

Skrze pokrok lidský kyne nadřazená masa,
bez poryvů pokory se do prostoru drásá.
Ku prospěchu mikroflóry vynajit byl kvark i kvér,
potměšilé brumle tvrdí hudbu jižních hemisfér.

III.
Hlouběji, než dosáhl bys roxorovou tyčí,
znalost pravdy mocnější a obecnější klíčí.

Vyklonil se vesmír z vlastních oken dokořán,
zavrávoral, vůkol spatřiv temný řitní chřtán.
Není pravdou, že se kousl do ocasu had:
v pohlcení opačném si do prdele spad.

V pádu sebou samým je tak on i všechno v něm,
bozi cyklů zanořených tvoří smělý sněm.
Ven se ani nechce, neboť člověku se líbí
kosmos prudce elegantní, slastný balast chyby.

Uplacen už u placenty světem každý z nás,
žádné božstvo nezváží ty těžké centy krás.
To je totiž potíž bohů lačných našich duší:
proti drobům lidských niter jsou moc jednoduší.

Každá cesta podvědomě hledá si svůj Řím.
Podléháme materiálům loutkovodivým.
I prdele samy kdosi vodí za chlupy.
A kráčivé chrámy těl jsou jenom chalupy.

Podmíněné zkratky týmž, čím podminované.
Vše se stane, kromě toho, co se nestane.
Tak nás žene žiletkovým tobogánem dní
kosmos bludně uspěchaný, demiurgentní.

Těch slov pomni, až tě prdel
znovu vydá štrekám tmou.
S láskou pomni svoji prdel.
Pomni prdel nahatou.

credits

from Hlavní stroj, released November 11, 2016

tags

license

all rights reserved

about

Umbrtka Plzen, Czech Republic

Loud and inept noises since 2000.

contact / help

Contact Umbrtka

Streaming and
Download help